Z přednášky „Úvod do svátosti křtu“ – den s Biblí 2011

 
Se starobylou metodou čtení Písma sv.  - Lectio divina se můžete seznámit zde.
 

Úvod do svátosti křtu

Spisovatelka Hana Pinknerová v jednom ze svých fejetonů píše o problému starší dcery, kterou přestalo bavit číst Bibli. Texty se jí zdály už příliš známé a nezajímavé. „Jak to, že k vám Bůh pořád mluví, ke mně teda nemluví“, stěžovala si. S velkým pochopení ona maminka – spisovatelka píše: „Bůh mluví hlavně prostřednictvím svého slova, to jsme naši dětem vysvětlili, ale není to jediný způsob. Každému se nám už někdy stalo, že nám Boží slovo chutnalo jako polystyrén. Skřípalo mezi zuby a nedalo se rozkousat.“ Taková malou krizi u dětí snad prožívá každá rodina. Zajímavé je řešení, které se našlo. Spolu s manželem uvažovali o tom, že Bůh se přece nemůže skrývat jen v liteře, je třeba ho objevovat i jinde. Nazvali to tzv. milostnými vzkazy. Hledat milostné vzkazy, to byla rada, která zafungovala. Na druhý den viděli svou dceru rozzářenou. Vyprávěla cosi o tom, co vyčetla z mraků.

Bůh jednoznačně mluví k člověku, z dějin spásy poznáváme, že oslovovat člověka je pro Boha dokonce velké potěšení. Jsme přesvědčeni, že Bůh mluví. Otázkou ale je, jakou řečí to dělá? Je pro nás velmi útěšné, že si Bůh nevymýšlí žádnou jinou řeč, než tu kterou člověk velmi dobře zná. Je to řeč znamení, znamení která vstupují do všech našich smyslů. A protože když Bůh mluví, mluví láska, lze zcela jistě říci, že se nechává poznávat skrze milostné vzkazy. Tento úvod je velmi důležitý k pochopení toho, co vyjadřuje slovo svátost.

Neuškodí nám se podívat, jaká je etymologie tohoto slova. Latinsky se řekne svátost „sacramentum“. „Sacrare“ znamená posvěcovat, činit svatým a výraz „mentum“ je připojeno ve smyslu slova prostředek. Tedy svátosti by měly být prostředky, skrze které jsme posvěcování, stáváme se svatými. To latinské slovo „sacramentum“ je překlad staršího řeckého slova „mysterion“ μυϛτηριον, které se v Písmu používá jako plán spásy, který má Bůh s člověkem.

Kristus jako svátost

Jestli Bůh uskutečňuje svůj plán spásy člověka, co se stalo tím zprostředkováním, svátostí (sacramentum)? Je to jeho Syn. To je svátost s velkým S. Boží Syn Ježíš, se nám stává naprosto nepřehlédnutelným milostným vzkazem. Proč nepřehlédnutelným? Protože se stal člověkem. „My jsme ho slyšeli mluvit, viděli jsme ho, naše ruce se ho dotýkaly“ tak začíná apoštol Jan svůj první list. Bohu se zalíbilo spasit člověka prostřednictvím Ježíšova těla (lidství) spojeného s božstvím. Ježíš Kristus je jako člověk svátostí spásy, protože je vnímatelný. Každé jeho slovo, gesto, zázrak, jeho život i smrt byla znamením.

Církev jako svátost

Krásně se to jistě poslouchá, jenže stále mluvíme o něčem, co se událo ve velmi vzdálené historii, a ještě na místě, které se nám se štěstím podaří navštívit jednou za život. Co tedy s tím? Zdá se totiž, že Boží Syn byl díky svému lidství znamením spásy jen v určitém čase na určitém místě.

Aby se to, o čem jsme mluvili, týkalo i nás, musíme teď udělat velmi důležitý krok.  Velice významná jsou pro nás ta místa v Písmu, kdy Ježíš svěřuje svým nejbližším učedníkům nějaké poslání, úkol, úřad nebo dokonce moc. Jistě nejznámější je situace při poslední večeři, kdy Ježíš koná velmi srozumitelná znamení a říká: „To čiňte na mou památku.“ Nevíme o tom, že dal Mistr svým učedníků, nějaké brožurky s návodem, jak mají postupovat, až on mezi nimi nebude. Nějaký manuál jak se mají chovat a co říkat. (ani misál, ani žádné obřady) Jim zůstala jen jediná možnost, dělat to, co viděli na Ježíši. Pokračovali ve znameních, gestech a slovech svého učitele. Úkol stát se svátostí spásy docela přirozeně přešlo na společenství, které Pán kolem sebe shromáždil. Dokonce to potvrdil po svém zmrtvýchvstání, když vstupuje mezi své (Komu hříchy odpustíte...Jan 20,23), i když odchází ke svému Otci (misijní příkaz Mt 28, 18-20)

Svátostí spásy pro svět se z Ježíšovy vůle stává jeho církev. Jednoduše proto, že se s ní zcela identifikuje. (Když Šavel hovoří s Kristem před Damaškem, říká mu, proč mě pronásleduješ. Koho Šavel pronásledoval? Církev)

Tedy tento třetí krok by se dal shrnout výrokem sv. Augustina, že „církev vzešla jako podivuhodná svátost z boku Krista spícího na kříži.“ Zprostředkování Krista všem lidem všech časů je prvním úkolem a smyslem církve.

Její praktický život vykrystalizoval v udělování sedmi znamení, které mají svůj původ u samotného Krista a které provázejí lidský život od jeho začátku až ke smrti. Často je citován výrok sv. papeže Lva Velikého (400-461) „To, co bylo na našem Spasiteli viditelné, přešlo do svátostí církve.“

Jak si Ježíš pojistil, aby znamení, která církev koná, nebyla jen prázdnými gesty? Dal svého Ducha. Vzpomeňte, po zmrtvýchvstání na ně dechl se slovy: přijměte DS, až pak jim svěřuje službu odpouštět.

Svátosti v církvi

O svátostech existují tlusté knihy. Důležité pro nás dnes není naučit se o nich co nejvíce vědět, ale spíše by nás toto setkání mělo přivést k úžasu nad nimi.

Naše církev se chystá oslavit jubileum příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Je to nová etapa christianizace naší země. Právě u těchto světců hledáme své křesťanské kořeny. Možná jste už přemýšleli, proč se na ten rok 2013 připravujeme tři roky a proč jsou spojeny s třemi svátostmi. Chtělo by se říci, máme svátostí sedm, tak si je hezky probereme za sedm let ať je v tom pořádek. Jistě ale víte, že tři první svátosti: křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti iniciační. Co to znamená?

Podle slavného výroku učitele církve Tertuliána: člověk se křesťanem nerodí, ale stává. Už v prvních staletích církev uspořádala postupnou cestu, kterou vedla své nové členy k plnému křesťanskému životu. Iniciatio christiana – uvedení mladého křesťana do Ježíšova velikonočního tajemství.  Tato cesta se skládala ze křtu – napojení se na pramen života, pak biřmování, přijetí Ducha svatého jako znamení křesťanské zralosti a jako vrchol eucharistie, plné společenství s ostatními křesťany na hostině spásy.

Křesťanem se tedy člověk stává na základě Boží milosti, která ho vede, posiluje a přetváří. Tím cílem je imitatio Christi (napodobení Krista, připodobnění Kristu). Pokud tedy má náš národ zůstat křesťanský, pak si musíme my, každý z nás, projít pomyslně projít touto cestou křesťanské iniciace.

Křest

Počátek této cesty „stávání se křesťanem“ tedy připodobnění je křest. Je to první milostný vzkaz Boha člověku. Je to znamení, které není jen k obdivu, ale má nepředstavitelně důležitý důsledek pro život člověka.

Vše můžeme rozdělit do tří rovin, do tří událostí.

došlo k vytvoření doposavad k nevídanému poutu se Stvořitelem, navázal se s Bohem privilegovaný vztah

Bůh, pro zásluhy svého Syna zcela zahlazuje to, co nazýváme prvotným, nebo také dědičným hříchem, takže zlo ztrácí právo nad takovouto duší člověka

Pokřtěný se stává součástí společenství, které Kristus miluje a se kterým se, jak bylo řečeno, identifikuje. Tedy vstupuje do církve. Na oné cestě stávání se křesťanem v tomto společenství najde vše, co potřebuje k dosažení plného společenství s Bohem.

Ponoření do Nejsvětější Trojice

Pokud dovolíte, dotknu se jen té první, protože ostatní od ní odvisí. Nejlépe se nám smysl křtu objasní z původního řeckého slova „baptizein“ – ponořit. Člověku je velmi dobře srozumitelný obraz ponoření. Jsou vždy dvě možnosti, Člověk buď stojí vně něčeho, dívá se, ale neúčastní se. „Lid stál a díval se“ zaznívá v pašijích. Lk 23,35

Do něčeho vstoupit, být ponořen znamená porozumět, mít na tom účast, mít z toho užitek. V případě křtu se jedná o něco skutečně ohromného. Již první křesťanští autoři píší o tom, že křest je ponoření do celé Nejsvětější Trojice. Křtem jsme vtaženi do samotného tajemství Božího života.

Římský kněz Hippolyt (přelom 2.-3. stol.) nám dosvědčuje praxi křtu v prvotní církvi. (Apoštolská tradice) Zmiňuje se o trojím ponoření do vody. Pokaždé je křtěnec dotazován v tomto stylu: „Věříš v Boha, Otce všemohoucího?“ křtěnec odpoví: „Ano!“ Podobně se ptá na další božské osoby a pokaždé je jakoby do nich ponořen.

Díky tomuto ponoření získáváme ke každé z osobě trochu jiný vztah:

- k Otci je to vztah adoptivního dítěte (Gal 4, 5-7), jsme nové stvoření ( 2 Kor 5,17) a získáváme účast na Boží přirozenosti (2 Petr 1,4)

- k Synu je to vztah připodobnění, sv. Pavel píše o tom, že jsme se oblékli v Krista ( Gal 4,27) V listě Římanům můžeme číst, že jsme ponořeni do jeho smrti, abychom s ním vstali k novému životu (Řím 6, 3-5). Jsme jeho údy (1 Kor 6, 15)

- k Duchu svatému se jedná o vztah prostoru, ve kterém on působí. Stáváme se chrámem Ducha (1 Kor 6,19), Jsem znovuzrozena a obnoveni vodou a Duchem (Tit 3,5) náležíme mu (1 Kor 12,13), neboť Kristu a Duch nemohou být odloučeni (Řím 8,9; 2Kor 3,17)

Každý pokřtěný je tedy nové stvoření, zrodil se z Otcovy lásky, byl ponořen a očešte ve smrti a mrtvých vstání Krista a stává se nositelem Ducha.

 

Základní zdroj: Paolo Giglioni, Svátosti Krista a církve, Kostelní Vydří 1996