K zamyšlení: Já jsem chléb života

Ježíš láme chlébReptající židé v evangeliu mají problém s tím, že ten úplně obyčejný Ježíš, Galilejec, kterého tak dobře znají, se označuje za chléb, za chléb živý, který sestoupil z nebe a je zdrojem věčného života. A jakoby to nestačilo, nárokuje si u svých posluchačů bezvýhradní odpověď víry. Tito posluchači však nejsou schopni (nebo nechtějí) propojit rovinu přirozených pojmů (chléb a život, jíst a žít) s rovinou nadpřirozenou. Ježíš stojí před nimi a mohou se ho dotknout, ale jeho slova je míjí. Není to však proto, že by byli zarytí materialisté. Naopak, duchovní skutečnosti mají v jejich životě pevné místo. Až tak v nich mají jasno, že nejsou ochotni přijmout, že by někdo z masa a kostí mohl na sebe vztahovat božské „já jsem“ (viz také Jan 8,24, Jan 8,28, Jan 8,58, Jan 13,19).
My poklekáme před bílou hostií, protože věříme, že je chlebem z nebe. Přijímáme skutečnost, že ten úplně obyčejný kousek chleba je Ježíš, který nás vzkřísí v poslední den a dá nám věčný život. Jsme zvyklí, že když vstoupíme do kostela, automaticky „přepínáme“ myšlení na nadpřirozenou rovinu a dokážeme v přesných pojmech opakovat, co je obsahem naší víry. Jsme však schopni (nebo ochotni) vpustit tento nadpřirozený obsah víry i do přirozené roviny běžného života? Víme, že existuje jakýsi věčný život. (A možná, že až na nás dolehne stáří nebo nemoc, budeme se na něj i trochu těšit.) Zatím však zůstává v mlhavé dálce a náš každodenní život „z masa a kostí“ jím zůstává nedotknutý. Není to však proto, že bychom byli extrémní spiritualisté. Naopak, hmotné skutečnosti mají v našem životě pevné místo. Je však až tak pevné, že nejsme ochotni přijmout, že by neviditelný Bůh mohl kráčet vedle nás ve všech úplně obyčejných situacích, které moc dobře známe.

Tags: